Tyto cookies umožnují zobrazení, fungování webu a aplikací. Většinou jsou nastavené jako odezva na akce, které jste provedl(a), jako je požadavek služeb týkajících se bezpečnostních nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů atp. Webová stránka, nebo aplikace pro posouzení vaší žádosti o úvěr nemůže správně fungovat bez těchto cookies.
Pohyb ještě není sport
„Kupte si do firmy hrazdu a sem tam se na ni běžte pověsit. Ztuhlost je ještě horší než ochablost.“ A o čem je řeč? O POHYBU, ne sportu, ale o POHYBU. Petr Růžička učí pohyb podle svého izraelského učitele IDO PORTALA (propagátora všeobecného pohybu) a jeho projektu Movement culture. V čem je tato metoda výjimečná a proč stojí za to uvažovat nad pohybem, když sedíme celé dny v kancelářích.
Sám Petr začínal s judem a CrossFitem, ale pak hledal jinou cestu. Přihlásil se na seminář Ido Portala a nechal se inspirovat jeho přemýšlením o pohybu. Jezdil za ním na přednášky a tzv. movement campy. A časem mu Ido nabídl místo ve svém mentorském programu pro pokročilé – Mentorshipmentu. Dnes už Petr učí sám pod značkou Pohyb je život.
Co bych viděla, kdybych přišla na vaši 1,5hodinovou lekci?
Pokaždé asi něco trochu jiného. Mezi jinými určitou formu akrobacie, třeba kotrmelce. Než s nimi ale vůbec začneme, je potřeba dlouhodobě připravovat kotníky, zápěstí a ruce, aby zesílily a dalo se o ně opřít. Jenže ne tak, že zvedáme činky. Dotýkáme se podlahy a lezeme po ní. Skáčeme a děláme různé taneční kroky a jejich kombinace obtížné na zapamatování. Na kondičku pak třeba v intervalech přeskáčeme tělocvičnu třikrát za sebou. Ale trénujeme i cvičení, po kterém vám bude trochu špatně. Nebo pracujeme na zlepšení periferního vidění. Chytáme například míček levou rukou a u toho máme zavřené pravé oko. Zkrátka, já necvičím fitness a nevedu lidi k tomu, aby měli vyrýsované břicho a velké svaly. Oni je možná budou mít, ale není to cíl. Cíl je, aby se celý jejich pohybový systém zlepšil.
Ido Portal, na kterého navazujete, podle vás učí tzv. průsečíky pohybu. Co to znamená?
Ido hledá společné pohybové základy pro několik sportů. Znamená to například, že se vyplatí naučit se padat. Tuto dovednost pak dokážete využít jak u uklouznutí na ulici, tak i u juda nebo u lyžování. Díky tomu pak člověk ztratí zábrany a strach z různých sportů a otevřou se mu nové možnosti. Tak vzniká průsečík pohybu. My trénujeme součástky, aby člověk ve sportu musel zvládnout už jen techniku. Bez toho, aby potřeboval budovat kondici a dělal strečink. Pokud zvládnete naše cvičení, tak strečink je doslova trapný. Naše mobilita už je zkrátka na jiném levelu. Ve finále jsou všechny sporty jen technika, která není obtížná. Těžké je, abyste měli tělo, které ji zvládne. Aby oči, ruce a systém zvládly nápor sportu. A mí studenti mi to potvrzují. My procvičujeme svůj operační systém, na kterém pak není problém stavět appky. A sporty jsou aplikace.
Kdo je tedy Ido Portal?
Ido je trenér pohybu, ale zároveň nejde zařadit do žádného šuplíku. Umí capoeiru, akrobacii, box, a mnoho dalších sportů, jejichž pohyby mixuje mezi sebou. Říká nám, že bychom se měli buď hodně hýbat, nebo nedělat absolutně nic. Úplně vypnout systém, zastavit se. Pokud nemáme nehybnost, tak nedokážeme plně docenit pohyb a to, že náš systém něco umí. Proto i jogíni měli fyzickou přípravu. Zkusit meditovat, tím se úplně zastavit a kompletně ovládnout své myšlenky. Jako společnost neustále konzumujeme informace, texty, hudbu, vjemy, ale už moc nevytváříme. Až člověk, který něco vytváří, začne měnit realitu. Doslova.
Váš učitel Ido Portal razí názor, že informace jsou pro nás toxické. Souhlasíte s ním?
Částečně ano, protože sám jsem dlouhou dobu žil v módu, kdy jsem si kupoval stále nové knížky a chodil na semináře, snažil jsem se najít správnou cestu. Ale spíš jsem se zahltil a nic jsem nedokázal pořádně zpracovat. Informaci je totiž potřeba vzít a totálně ji vydojit. Vemte si, že dřív měli lidé doma jen bibli, ale uměli z ní citovat. Dnes mám doma tisíc knížek, ale necituji ani jednu. Informací je zkrátka moc.
Kladou vaše lekce na člověka nároky, aby vystoupil například i ze své komfortní zóny?
Ano. Trénovat věci, které vám nejsou úplně příjemné nebo vám nejdou, je u nás na denním pořádku. Když vám něco jde, je to zbytečné opakovat. Tělo už to umí, systém to pochopil a je potřeba mu dát jiný úkol. Ido má svou hlášku, že pokud se necítíte jako idiot aspoň jednou týdně, tak děláte něco špatně. Pořád posunovat hranice je potřeba, aby náš systém nezakrněl. Nebo se nezačal ubírat zpátky. Než si to pak člověk uvědomí, už jen sedí na gauči a v ruce má ovladač. Z nadhledu by se dalo říct, že učíte až nějaké „superschopnosti“. Jak byste to popsal? Při každém pohybu na naše smysly působí mnoho vjemů, které si sami filtrujeme. Trénováním jejich vnímání se posilují naše schopnosti, něco jako šestý smysl. Jedna moje studentka doma překvapila děti, když ;bez dívání chytila levačkou míč, co na ni z boku hodily. Pro někoho to může představovat superschopnost, ale není to tak těžké. Člověk sám má velkou kapacitu a je schopný provádět věci, které zatím neumíme vůbec pochopit.
Já jsem si uvědomila, že v současnosti už máme pohyb spojený pouze se sportem. Souhlasíte?
Ano. Jako společnost jsme zaměnili pohyb za sport. Ale i kousat jídlo, trávit ho – to všechno je pohyb, který se dá natrénovat a je pro naše zdraví prospěšné se v něm zlepšovat. Vezměte si klidně aktivitu jako chození po ulici, u ní můžete trénovat doslova každý krok. Až tohle pochopíte, najdete vesmír v každém pohybu. Totální bohatství.
Říkáte, že člověka naučíte dobře chodit, dobře stát. Proč to pro nás není přirozené?
Protože nikdo z nás nedostal optimální set schopností. Každý člověk se naučí stát, ale aby stání mohl optimalizovat, musí ho rozvíjet. Kdo tomu ale věnuje svůj čas? Například takové hříbě se po narození do několika minut postaví na nohy. Zato my máme dlouhé období vývoje a ne tolik geneticky určených dovedností jako zvířata. Za to jsme schopni se naučit potápět, létat padákem, boxovat, plavat, jezdit na lyžích. Jsme tvorové s nejlepší pohybovou kapacitou na planetě. Také to ale znamená, že některé věci zanedbáme, protože se naučíme jiné.
Přijde mi, že nejméně v současnosti používáme ruce, které jsme podle evoluční biologie dříve využívali neustále. Jaký na to máte názor?
Ruce používáme hodně, pořád chytáme mobil. Úchopy, manipulace a jemná motorika je dnes u lidí na dobré úrovni, ale už třeba neumíme sekat dřevo, pracovat s krumpáčem, zasadit velkou ránu. Při pohybu rukama se zaměřujeme jen na ně, ale důležitý je přitom trup. Přes něj a páteř se generuje síla a významný pohyb. To ona udělá ten hod. Jenže dnes většinu času sedíme, nerotujeme, netočíme se, nezakláníme se, takže trup akorát ochabuje.
Říkáte také, že mozek by se měl trénovat pohybem. Neřekla bych, že se to klasicky doporučuje například u starých lidí...
Ano, musíme si uvědomit, že mozek dělá všechno. Pokud mozek nezapne můj nervový systém, tak se tělo nepohne. A ani seniory bychom z trénování mozku neměli vynechávat. Moje kamarádka z Mentorshipu začala trénovat svoji babičku. Už neudrží tenisák, a proto si spolu házejí ponožku. Časem to způsobí, že se jí obnoví postřeh, začne lépe posunovat ruku, mít rovnováhu apod. Díky tomuto tréninku se její systém opět občerství.
Patří mezi vaše studenty hlavně bývalí sportovci?
Ani ne. Někteří jsou specializovaní třeba na nějaký sport, ale už nepotřebují závodit a vyhrávat, jen se chtějí hýbat sami. A jsou mezi nimi i lidé, co ve škole na hodině tělocviku seděli na lavičce nebo byli poslední, když se běhalo. Lidé by si sami měli uvědomit, že jejich tělu dělá pohyb dobře.
A co děti? Jak je lze co nejlépe rozvíjet v pohybu? Jak je směřovat? Napsal jste zajímavou úvahu o tom, jak máme tendenci děti usměrňovat a krotit jejich přirozenou energii, která se projevuje pohybem.
U mé dcery je pro mě důležité, aby věděla, že pohyb je součástí mého života. A já nemám život založený na tom, že přijdu domů a sednu si. Hodně hodin denně se hýbu. Děti jsou „opice“, učí se od nás. Do určitého věku bych jí proto chtěl představit široké spektrum aktivit. Aby uměla do určité míry bruslit, jezdit na kole, plavat a lyžovat a měla základní gymnastické dovednosti. Pak už bude rozhodnutí na ní, čemu se bude věnovat. Jen bych chtěl, aby uměla ty součástky a pohyb byl přirozenou složkou jejího života.
Co doporučíte lidem, kteří prosedí většinu dne v kanceláři?
Pohyb, pohyb a ještě jednou pohyb. Měnit pozice, často stát, někdy klečet, procházet se nebo udělat dřep. Kupte si do ;firmy hrazdu a sem tam se na ni běžte pověsit. Ztuhlost je ještě horší než ochablost. Nařiďte si třeba telefon na každých 30 minut a za ty vždy vstaňte od počítače a rozhýbejte se. Během obědové pauzy si zasportujete. Je potřeba si uvědomit, že za všechno se platí a za nehybnost samozřejmě také...
ROZHOVOR S PETREM RŮŽIČKOU VEDLA MARTINA RACLAVSKÁ za tým Komunikace a CSR aktivit.
Více informací o Petrovi Růžičkovi se můžete dozvědět z jeho webových stránek POHYB JE ŽIVOT nebo i z jiných rozhovorů. Také se lze přihlásit do jeho emailového newsletteru, kterým rozesílá své pohybové tipy a cvičení nebo i krátké úvahy o tom, nad čím jde přemýšlet jinak. Tahle inspirativní osoba umí zkrátka nakopnout ke změně pohledu na velkou část života…