Tyto cookies umožnují zobrazení, fungování webu a aplikací. Většinou jsou nastavené jako odezva na akce, které jste provedl(a), jako je požadavek služeb týkajících se bezpečnostních nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů atp. Webová stránka, nebo aplikace pro posouzení vaší žádosti o úvěr nemůže správně fungovat bez těchto cookies.
K hasičům mě přivedl časopis Květy
Přemýšleli jste někdy nad tím, zda byste našli únikový východ z budovy, kterou zachvátil požár? Podlehli byste panice?
V této chvíli každý doufá, že mu někdo pomůže. Nejpovolanější jsou bezesporu hasiči a záchranáři. A protože ESSOX má vlastní vzdělávací projekt Společně bezpečně, na kterém spolupracuje s jihočeskými hasiči, vybrali jsme si jednoho z nich, aby nás seznámil s povoláním „každodenního hrdiny“. Jak to u zásahů i na hasičské stanici vypadá, nám vyprávěl přímo velitel čety C Miroslav Bureš, který v říjnu získal ocenění Za zásluhy a Za statečnost od budějovického primátora.
„K hasičům mě před 35 lety přivedla vlastně vtipná náhoda. Původně jsem vystudoval IT a za prací jsem dojížděl do Prahy. Věděl jsem však, že mě to nijak nenaplňuje. A pak jsem jednou ve vlaku narazil na zapomenutý časopis Květy,s titulní stranou a článkem o českém hasiči. Už při čtení jsem si uvědomil, že tohle zaměstnání by bylo pro mě, protože mě vždy bavila akce, boj a pohyb. Zkusil jsem se tedy přihlásit do sboru, vzali mě a nakonec jsem spolu s tím fešáckým klukem z titulkyještě spoustu let sloužil na výjezdu,“ vzpomíná se smíchem Miroslav.
NIKDE SE NESMÍM ZDRŽET
Hasiči musí být bezchybně fungujícím systémem. Díky tomu dokáží vyjet k zásahu do pouhých dvou minut. Není to ale jen o výcviku, je za tím především praxe a rutina. Jak hasiči tráví svou směnu, když nemají výjezd? Co to přesně znamená být hasičem a dokonce velitelem čety? Miroslav Bureš nám trpělivě odpovídá. „Téměř po celém světě slouží hasiči na tři směny A, B a C, je to tedy už prověřený systém. Jedna směna nám trvá 24 hodin a pak máme vždy dva dny volna. Já už jsem přes dvacet let velitelem čety C a zodpovídám vždy minimálně za 17 chlapů, které rozděluji do aut (skupin) při výjezdu.
Jako velitel musím mít co nejvíce informací, ještě než dojedeme na místo zásahu. Pak provádím prvotní průzkum a připravuji plán, jak budeme při akci postupovat. Musím být všude, ale zároveň se nesmím nikde zdržet, abych si zachoval odstup a celkový náhled na situaci.“ Když hasiči nezasahují, věnují se údržbě techniky. „Každý z nás se stará o techniku, která spadá pod jeho specializaci. Tři strojníci, což jsou řidiči aut, pak lezci, potápěči specialisté na chemii, zdravotníci a i kluci školení na psychologickou službu, která je potřebná například u dopravních nehod. Každou směnu se také školíme na práci s technickým vybavením, protože některou techniku použijeme třeba jen jednou za rok. Přesto však musíme vědět a hlavně si pamatovat, jak se používá. A samozřejmě máme vyčleněné i hodiny na fyzickou přípravu.“
Hasiči se totiž musí udržovat v kondici, aby byli při zásahu obratní, rychlí a měli patřičnou výdrž. To se ale neobejde bez tréninku a tak jsme vyzvídali na Miroslavu Burešovi, jaký sport dnes mezi hasiči letí. „Teď máme hodně rádoby kulturistů,“ směje se. „Cvičí především v posilovně. Ale popularita sportů se proměňuje. Dříve jsme hodně času trávili například při volejbale nebo fotbale. Také máme soutěžní družstvo Požární sport, jehož trénink spočívá ve výstupu do čtvrtého podlaží s hákovým žebříkem, běh na 100 m s překážkami, zdolání štafety a cvičení požárního útoku. Soutěží se nejen v rámci kraje, ale i celostátně na úrovni profesionálních a dobrovolných hasičů.“
KAŽDÉ SETKÁNÍ SE SMRTÍ VE VÁS ZANECHÁ STÍN
Zaměstnání, která obsahují hodně adrenalinu, jako jsou vojáci, policisté, ale i hasiči, jsou velmi náročná nejen na fyzičku, ale také na psychiku. Jste svědkem tragédií a nepříjemných situací, často ze sebe při zásahu vydáte všechno. Zajímalo nás také to, jestli hasiči potřebují nějaký ventil nebo jak to všechno dokáží zvládnout. „Zjistil jsem, že jde jít i za svůj limit, jak fyzicky, tak psychicky. A přestože zažijete tisíce zásahů, každý je jiný a něčím výjimečný. A podle mě se na to zvyknout nedá, setkání se smrtí především dětí, ve vás zanechá stín.“
„Abyste všechno zvládli, musíte mít doma pohodu a dobré zázemí, kam se můžete z práce vrátit. Člověka dokážou neuvěřitelně nabít ty dva dny s rodinou. A sport také pomáhá vyčistit hlavu a zapomenout.“ Miroslav nejlépe relaxuje jízdou na kole, během a pravidelným cestováním za vysokohorskou turistikou. Všem doporučuje Kyrgyzstán, kde jste prý jen vy a nádherná příroda.
CO NEVYMAŽU Z PAMĚTI
A co se mu nejvýrazněji vrylo do paměti za jeho 35letou kariéru? „Jeden z mých největších zásahů bylo zemětřesení v Arménii v roce 1988, to jsem byl u hasičů teprve 5 let. Jednotka, tehdy ještě československých hasičů, vyjela na pomoc do zahraničí úplně poprvé, dnes už jezdí přímo speciální jednotka. Vůbec jsme nevěděli, co si s sebou vzít, neuměli jsme si tu zkázu ani představit.
O to to bylo těžší. Na místě v troskách města Leninakan (dnešní Gjumri), které bylo úplně srovnané se zemí, bloumali po ulicích lidé v pološoku. A my jsme tam deset dní hledali přeživší a vytahovali mrtvé z trosek. Už na ně čekali příbuzní, aby je pohřbili a i za ně nám byli nesmírně vděční. Na něco takového člověk nikdy nezapomene. A z paměti nevymažu ani zásah, který se vůbec nemusel povést a tak se mi dodnes vrací ve snech s různými variantami konců. Mladá slečna, už je to dlouho, chtěla skočit z Černé věže zde v Českých Budějovicích, seděla na zábradlí strnulá hrůzou a vypadalo to, že už se tam dlouho neudrží. Musel jsem zasáhnout a naštěstí se mi povedlo ji strhnout zpátky. Byla tu ale možnost, že když po ní skočím, tak ji spíš shodím dolů. Tenhle konec byl naštěstí šťastný, ale jinak jsou situace, při kterých zasahujeme, spíše smutné. Hlavně autonehody, které dokážou během minuty vymazat ze světa celou rodinu. Tohle vůbec nechápu, například skoro každý týden je ve zprávách nehoda na přejezdu. Lidé si nedávají pozor, zbytečně riskují a za volantem jsou agresivní, což většinou odnesou ti nevinní. S tím však nenaděláte nic.“
ČETA HASIČŮ - PŘEBYTEK TESTOSTERONU
Jak to vůbec vypadá uvnitř stanice? „Parta hasičů se navzájem vždy podrží, pomáhá si a spoléhá se na sebe navzájem. Nikdo se s nikým nehádá, maximálně mezi námi kolují cynické vtipy, což je legrace, kterou by asi leckterý civil nepochopil,“ dodává Miroslav Bureš. „Navíc společnost mladších kolegů mě naplňuje novou energií. Na směně máme věkový průměr něco málo přes třicet let, což je pro mě velmi motivační. Nechcete se totiž nechat zahanbit, takže se stále držíte v kondici a náladou i chováním se za chvíli necháte strhnout také,“ přiznává Miroslav, který letos oslavil 59 let. Dodává, že kdyby byl v jiné práci, možná už by se z něho stal protivný chlap. Takhle mu ale žena říká, že je věčný puberťák.
Po skončení rozhovoru nás napadá, že by bylo skvělé, kdyby si tento článek přečetl další chlapec nebo dívka, muž nebo žena a zaujala je kariéra u hasičského sboru.
A jak inspiroval Miroslava článek v časopise Květy, tak můžeme doufat, že i projekt Společně bezpečně motivuje někoho stát se dalším každodenním hrdinou.
.jpg){kind=logo}