Tyto cookies umožnují zobrazení, fungování webu a aplikací. Většinou jsou nastavené jako odezva na akce, které jste provedl(a), jako je požadavek služeb týkajících se bezpečnostních nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů atp. Webová stránka, nebo aplikace pro posouzení vaší žádosti o úvěr nemůže správně fungovat bez těchto cookies.
Michal Brousil
„Vítězství vám život nezmění, důležitější je cesta, která k němu vede,“ říká Michal Brousil, písecký hasič a také dvojnásobný mistr světa v TFA (Toughest Firefighter Alive – Nejtvrdší hasič přežije). První titul mistra světa v nejprestižnějším hasičském závodu získal v roce 2019 v Číně a letos na jaře svůj mistrovský titul obhájil na světových hrách v portugalském Lisabonu.
Michale, přibliž nám, jak probíhá samotný závod TFA?
TFA přímo simuluje práci hasičů při zásahu, to vše v kompletním zásahovém oblečení včetně dýchacího přístroje. To znamená nějakých 18 kilogramů závaží navíc. Závod má celkem 4 kola, během kterých se roztahují a motají hadice, bouchá se palicí, tahá se figurína, přenáší se závaží, přelézá se bariéra a na závěr je vždy výběh na rozhlednu nebo výškovou budovu. Výsledné časy se sčítají a soutěžící s nejrychlejším celkovým časem vyhrává.
Jak ses k TFA dostal?
K TFA mě přivedl v roce 2011 kolega z práce, poprvé jsem si to vyzkoušel na krajské soutěži a neskutečně mě to chytlo. Ten závod vypadá na první pohled jednoduše, ale člověk si při něm sáhne na úplné dno svých sil. Tyhle výzvy já mám rád, baví mě posouvat hranice svého těla. Ale já se v té době věnoval převážně bojovým sportům. Až někdy v roce 2015 jsem se rozhodl upřednostnit přípravu právě na TFA.
A kdy přišly první úspěchy?
Dařit se mi začalo v roce 2017, to jsem vyhrál mistrovství republiky a stal se i mistrem Evropy. V roce 2018 jsem byl poprvé na mistrovství světa v Jižní Koreji, kde jsem skončil čtvrtý. V roce 2019 přišel první titul mistra světa v TFA na Světových hrách hasičů a policie v Číně. To byl pro mě obrovský zážitek. A kromě tohoto závodu jsem se tam zúčastnil i soutěže v páce. V kategorii do 100 kg se mi podařilo vyhrát další zlatou.
S cílem obhájit obě zlaté jsi jel i do Lisabonu?
Byl to můj plán, který nakonec i vyšel. Ale zaplatil jsem za to dost vysokou cenu. Páka byla tentokrát jen den před hlavním závodem a pár lidí mě od účasti odrazovalo. Ale já si stál za svým a během souboje na levou ruku jsem si ze dvou třetin utrhl prsní sval.
Myslel jsi na to, že budeš muset hlavní závod na druhý den vzdát?
Hned jsem zjišťoval, co mohu a nemohu používat. I přes velkou bolest jsem druhý den do závodu nastoupil s cílem alespoň ho dokončit. Neuměl jsem si představit, že to vzdám. Věnoval jsem tomu spoustu času, energie i peněz. Nakonec to vyšlo nad očekávání a byla z toho opět zlatá. Ta radost byla neskutečná.
Stále nemůžu uvěřit, že se dá s takovým zraněním vyhrát tak těžký závod.
Je to jen o hlavě. Vím, že už to bylo za hranou, ale když jsem se rozhodl nastoupit, na bolest jsem v tu chvíli nemyslel. Na vyšetření, abych zjistil rozsah zranění, jsem šel až po návratu. Následovala operace v Praze a od té doby se snažím dostat zpět do původní formy. Ještě to není úplně stoprocentní, ale každým dnem se to zlepšuje.
Jak bys porovnal šampionáty v Číně a Portugalsku?
Organizace závodů v Číně byla špičková, všechno fungovalo na minuty. Navíc nás tam obrovsky uznávají. Cítili jsme se tam jako opravdové hvězdy. Celé město Chengdu hrami žilo, měly obrovskou sledovanost. Oproti tomu v Portugalsku bylo všechno na pohodu, někdy až moc, plus minus hodina oproti harmonogramu žádný problém. Nejdříve jsme z toho byli trochu zklamaní, ale pak jsme si na ten jejich režim najeli a vlastně se nám to zalíbilo. Lisabon je navíc krásné město.
Co je pro trénink na tento typ závodů stěžejní?
Trénovat komplexně. Běhám, zařazuji silové tréninky, trénuji mobilitu i techniku jednotlivých disciplín. A pak je důležité správně vybalancovat sílu a vytrvalost. Ono to k sobě zdánlivě úplně moc nejde. Já jsem spíše silovější typ závodníka. Při posledním úseku, výběhu na výškovou budovu, trpím pokaždé opravdu hodně.
Jakému sportu ses věnoval jako dítě?
My jsme s bráchou vyrůstali na vesnici a byli spolu pořád venku. Hráli jsme fotbal, hokej, vymýšleli neustále nějaké hry. Až později jsem se začal pravidelně věnovat bojovým sportům, hlavně boxu. Na nich se mi líbí jejich všestrannost. Jsou výbornou průpravou pro všechny sporty.
„Rád posouvám svoje hranice, baví mě zjišťovat, čeho je moje tělo schopné. Ale nejvíc mě baví ta cesta, příprava, tréninky a sledování toho, jak se moje tělo zlepšuje.“
Jak moc řešíš stravu? Máš před závody nějak speciálně upravený jídelníček?
Snažím se, ale že bych se nějak omezoval, to úplně ne. U babičky si klidně dám svíčkovou a už se těším na Vánoce na cukroví. Dbám spíše na kvalitu a poslouchám svoje tělo. Před závody se hlídám možná trochu víc, ale zase tam je těch tréninků tolik, že tu energii musím někde brát.
Věnuješ se i ty sám trenérství?
Spíše jen nárazově. Moje příprava je zatím na prvním místě. Ale do budoucna máme s bráchou velký sen, mít svůj vlastní gym a pomáhat lidem trénovat tak, aby to dávalo smysl. Ať už budou chtít jen změnit svoji postavu, nebo se věnovat sportovní přípravě. Můj brácha je top trenér a s tréninky pomáhá i mně.
„Svoji úžasnou rodinu, bráchu i mladší sestřičku mám na prvním místě. Od mala jezdím na motorce a každý rok se s bráchou, taťkou a strejdou vydáváme na naši bezstarostnou jízdu. Někam vyrazíme a čistíme si hlavu.“
Jaké předpoklady a vzdělání musí člověk mít, aby se mohl stát hasičem?
Podmínkou je maturita a trestní bezúhonnost. Ale pak samozřejmě musíte splnit náročné zdravotní, psychologické i fyzické testy, na těch spousta zájemců odpadá. Já jsem chtěl být hasičem už někdy od základní školy, proto jsem šel studovat do Příbrami střední školu, obor strojník požární techniky, která je poté pro přijetí určitě výhodou.
Co tě na povolání hasiče lákalo úplně nejvíc?
V rodině jsme měli profesionálního hasiče, od něj jsem o té práci věděl skoro všechno. Lákalo mě právě to propojení práce se sportem. Navíc každá služba je jiná, stejně tak jako každý výjezd. Není to stereotyp, to mě na tom baví úplně nejvíc.
„Hasiči jsou tak trochu rodina. Trávíme spolu každý třetí den 24 hodin. I při zásahu se musíme vždy spolehnout jeden na druhého. Snažíme se prostě za všech okolností držet při sobě a vycházet spolu.“
Máš pro sebe vytyčenou nějakou další metu?
Po prvním vyhraném titulu v Číně jsem si myslel, jak se všechno změní, a nezměnilo se samozřejmě vůbec nic. Zjistil jsem, že daleko důležitější je ta cesta, ten životní styl, který mě neskutečně baví. A každé další vítězství bude příjemný bonus. Před zraněním jsem si přišel nesmrtelný, teď už vím, jak se ve vteřině může všechno změnit. Ještě jeden cíl a sen ale mám, moc bych si přál podívat se v roce 2024 na šampionát do země Vikingů, do Dánska.
Budeme držet palce!