Tyto cookies umožnují zobrazení, fungování webu a aplikací. Většinou jsou nastavené jako odezva na akce, které jste provedl(a), jako je požadavek služeb týkajících se bezpečnostních nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů atp. Webová stránka, nebo aplikace pro posouzení vaší žádosti o úvěr nemůže správně fungovat bez těchto cookies.
Rozhovor s Michalem Novotným
Světově uznávaný fyzioterapeut Michal Novotný odstartoval svoji kariéru ještě při studiích, kdy poslal životopis do Asociace tenisových profesionálů (ATP) a k jeho překvapení ho vzali. Deset let pomáhal největším tenisovým hvězdám. Nyní jsou jeho klienty nejen profesionální sportovci, ale i hvězdy Hollywoodu. Na konci loňského roku mu vyšla kniha Sport je bolest.
Kam se fyzioterapie za 25 let vaší praxe posunula?
Když jsem začínal, prakticky neexistovala v profesionálním sportu prevence. Hráč šel za fyzioterapeutem až v momentě, kdy se zranil. Dnes je fyzioterapeut součástí týmu každého dobrého hráče, sportovce či klubu. A jejich úkolem není už jen pomáhat při zranění, ale naopak jim předcházet, vytvářet co nejefektivnější trénink, pomáhat s regenerací.
Musí být dobrý fyzioterapeut i dobrým psychologem?
Psychologie je nedílnou součástí fyzioterapie. A ne ve smyslu, že bych řešil psychické problémy daného jedince, ale musím vědět, jaký zvolit přístup. Důležitá je empatie, poznat, koho mám před sebou, zvlášť pokud pracuji s profesionálními sportovci… To, co jednoho uklidní, druhého může naopak znervóznit.
Vy sám předáváte své zkušenosti studentům na univerzitě Realu Madrid. Jaké schopnosti ale předat nelze?
Naučit se dají samozřejmě různé techniky. Ale studenti čekají, že se dozví jednu zázračnou techniku, díky které jsem měl já nějaký úspěch. Já sám ale žádnou techniku nevymyslel. Musí vědět, že žádné zranění není jen lokální, je to propojený systém a čím víc budou schopni pojmout zranění globálněji, tím budou úspěšnější. Těch faktorů, které mohou urychlit léčbu je mnoho, ale to se musí naučit každý sám. I já se stále učím a zdokonaluji. Radím jim hlavně jedno, nejdůležitější je každý den trénovat a zlepšovat svůj cit v rukou.
Lze i na zranění najít něco pozitivního?
V každém zranění je třeba vidět příležitost na zlepšení. Pokud přijde zraněný hráč, říkám mu: „Nemůžeš sice běhat, ale budeš mít tak silný střed těla a tak silné ruce, že budeš ještě silnější.“ Když jsem se vážně zranil při kitesurfingu, měl jsem problémy právě s citem v ruce, který je v mé profesi klíčový. Trénoval jsem ho každý den tak moc, že mám cit mnohem lepší než dříve.
Když už ke zranění dojde, co je nejdůležitější pro rychlou rekonvalescenci? Ve vaší knize mě zaujala zmínka o důležitosti vynechání cukru? Co se v těle děje?
Každé zranění má tři fáze. A tou první je zánět, který jakékoli zranění v těle vyvolá. A opravdu právě vynechání cukru, který je prozánětlivý, nám může pomoci co nejrychleji přejít do další fáze léčby.
Co my, rekreační sportovci, ať už si jdeme občas zacvičit, nebo zaběhat, nejvíce zanedbáváme a podceňujeme?
Velmi důležitá je příprava na daný sport. Spousta zranění v amatérském sportu vzniká tím, že na něj nejsme připraveni. Chcete hrát tenis, ale nevěnujete dostatečný čas na učení se správné techniky. U běhu platí to samé. Další důležitý krok je i rozcvička, kterou většina amatérů nedělá. Svaly i klouby je třeba zahřát a rozpohybovat. Na konci tréninku by mělo být samozřejmostí projet se chvilku na kole, udělat strečink. A to úplně nejdůležitější, dopřát tělu dostatečný čas na regeneraci.
Nebezpečí skryté ve sluchátkách: „Pokud při běhu posloucháte hudbu, může se stát, že svůj krok přizpůsobujete hudbě a neběžíte správně rytmicky. Můžete dělat delší kroky, tím přetěžujete klouby a nesoustředíte se tolik na správnou techniku.“
A co se naopak přeceňuje, a přitom to nemá až takový význam?
Přeceňované jsou hlavně suplementy a různé energetické drinky, o kterých si lidé myslí, že jim pomohou zvýšit efektivitu. Pokud ale mluvíme o někom, kdo si jde párkrát v týdnu zacvičit nebo zahrát a má pestrou stravu, lepší efekt to nepřinese. Já v knize pár příkladů na vhodné a efektivní iontové nápoje uvádím, pokud se ale výrazně nepotíme, úplně stačí čistá voda.
„Při běhu na běžeckém trenažéru zapojujete pouze přední svalový řetězec. Nohu do zadní pozice dostává samotný pás, ne vaše svaly, a dochází tak k nerovnováze. Sice můžete polovinu doby běžet pozadu, ale to není úplně bezpečné. Proto je lepší jít si zaběhat do přírody.“ (z knihy Sport je bolest)
Jak vypadal váš den fyzioterapeuta v tenisovém kolotoči turnajů ATP?
Obnášelo to kolem 25 turnajů za rok, každý v jiném státě. Průměrně trvaly 9 dní, grandslamy 2–3 týdny. Každý turnaj má svoji kliniku, kde fyzioterapeut začíná hodinu před prvním zápasem a končí pozdě večer. Hráči chodí buď na prevenci, cvičení, nebo se manuální léčbou snažíme u každého uvolnit, co je potřeba. A pomáháme i hráčům, kteří už se se zraněním potýkají.
Největší adrenalin přichází ve chvíli, kdy nás povolá rozhodčí během zápasu na kurt. To pak máme minutu na to, abychom poznali, kde je problém, a další tři minuty na jeho vyřešení. Po 10 letech jsem se ale rozhodl už z tohoto kolotoče vystoupit. Pokud jsem se chtěl ve svém oboru posunout, potřeboval jsem léčit i jiné sportovce.
Staral jste se i o jednoho z nejlepších tenistů, Rafaela Nadala, kterému v jednu chvíli, v relativně mladém věku, hrozil konec kariéry. Co všechno musel změnit, aby se nakonec dokázal vrátit, a ještě silnější?
U něj byl největší problém v intenzitě turnajů. Jsou turnaje, na které tenista jet musí, další, kde má třeba sponzorské povinnosti, dalším přislíbil účast a chtěl dodržet slovo. A tím se už dostával do pasti. Vyhrál jeden turnaj, rychle se přesouval na další, a tak pořád dokola. Právě přetížení je přitom jeden z hlavních faktorů mnoha zranění. Říkal jsem mu, že pokud cíleně do tohoto kolotoče nezařadí odpočinek, jeho tělo to nevydrží. Nakonec ke mně přišel, abych mu vytvořil preventivní program. Ten byl složený z více než 200 testů. A hlavně pochopil, že jeho tělo musí být na prvním místě.
Co je jeho největší předností?
Mentální síla. Podle mě je právě on psychicky nejsilnějším tenistou všech dob. A pak pokora, i ta mu pomohla dostat se na vrchol. Dnes jsou hráči mnohem více rozmazlení. Mají mnohem větší týmy, více peněz, méně zodpovědnosti. Prohrají zápas a dávají vinu všem kolem. Nadal nikomu vinu nedával, pokaždé hledal chyby sám u sebe.
Jaký je hlavní význam jeho rituálů, kterých má na kurtu spoustu?
On je perfekcionista. A ty jeho rituály mu pomáhají v kontrole emocí, protože právě emoce mají vliv na to, že nedokážeme myslet objektivně. Drží ho v zápase, pomáhají se soustředit. Když mu řeknete, aby to přestal dělat, tak on by to mohl přestat dělat, ale je to jeho způsob práce, který mu pomáhá být nejlepší. Jeho perfekcionismus se projevuje už během předzápasové rozcvičky. Někdo nedělá rozcvičku, on dělá rozcvičku před rozcvičkou, a ještě každou z nich má rozfázovanou do čtyř bloků. U něj předzápasový rituál začíná studenou sprchou, poté v šatně začíná běhat, když mu obalují prsty proti puchýřům, v uších má latinskou hudbu a už se dostává do transu a nevnímá, co se kolem něj děje. Soustředí se jen na svoje tělo.
Kromě sportovců se nyní věnujete i hollywoodským hercům. Jak vypadá den s filmovými hvězdami. Nakolik se liší jejich denní režim od vrcholových sportovců?
Jejich režim je v podstatě velmi podobný, i oni musí být psychicky a fyzicky skvěle připraveni. Jsou často na cestách, podstupují náročné tréninky, mají přísně nastavenou stravu. Kvůli roli někdy potřebují rychle nabrat svaly, jindy zase ubrat. Ta moje práce s nimi je velmi náročná i časově. Trávím s nimi na natáčení 10–12 hodin, z toho se jim věnuji třeba jen 1,5 hodiny. Den začínám ráno na hotelu, na pokoji si rozložím lehátko, k dispozici máme posilovnu. Další část mojí práce probíhá během samotného natáčení, kde mám svůj karavan nebo stan a věnuji se jim mezi jednotlivými scénami.
